Stmívání

Stmívání

•nejzajímavější části knih

na parkovišti u školy..... Stála jsem u zadního nárazníku a snažila se potlačit náhlou vlnu emocí, kterou vzbudily sněhové řetězy, když vtom jsem uslyšela podivny zvuk. Bylo to vysoké skřípání, které rychle nabralo na ohlušující hlasitosti. Vzhlédla jsem celá vyděšená. Viděla jsem několik věcí najednou. Nic se nehýbalo pomalým pohybem, jako se to děje ve filmech. Naopak, nával adrenalinu jako by způsobil, že mlj mozek pracoval mnohem rychleji, a já jsem byla schopna absorbovat v jasných detailech několik věcí najednou.
Edward Cullen stál čtyři auta ode mě a v hrůze na mě zíral. Jeho obličej vyčníval z moře dalších obličejů, a všechny byly ztuhlé ve stejné masce šoku. Ale horši pohled byl na tmavě modrou dodávku, která klouzala se zablokovanými koly a kvílejícími brzdami a divoce se točila po ledu na parkovišti. Bylo vidět, že co nevidět, že co nevidět narazí do rohu mého náklaďáčku, a já stála mezi nimi. Neměla jsem aničas zavřít oči.
Těsně předtím, než jsem zaslechla tříštivé praskání dodávky ovinující se kolem podvozku mého auta, něco mě tvrdě udeřilo, ale ne ze směru, odkud jsem to očekávala. Hlavou jsem práskla oledový asfalt a cítila jsem, jak mě něco pevného a studeného přišpendlilo k zemi. Ležela jsem na zemi vedle hnědého auta. Ničeho jiného jsem si nestačila všimnout, protože dodávka se stále blížila. Se skřípotem se točila kolem zadku náklaďáčku a v nekonečných otočkách klouzala ke mně, aby do mě narazila.
Tiché zaklení mě upozornilo, že tu se mnou někdo je, a ten hlas nebylo možné nepoznat. Dvě dlouhé , bíle ruce vystřelily přede mne jako štít a dodávka se s otřesem zastavila jen stopu od mého oblučeje, jak se ty velké ruce šťastnou náhodou vešly do hluboké promáčkliny v boku dodávky.
Pak se ty ruce pohybovaly tak rychle, že jsem z nich viděla jen rozmazanou šmouhu. Jedna najednou sahala pod karoserii dodávky a něco mě táhlo, nohy se mi otočily jako hadrové panence, až narazily do pneumatiky hnědého auta. Uši mi zalehly sténajícím kovovým nárazem a tříštěním skla sypajícího se na asfalt a dodávka se konečně zastavila - přesně tam, kde před zlomkem sekundy byly moje nohy.
Jednu dlouho vteřinu bylo naprosté ticho a pak se spustil křik. Vtom náhlém zmatku jsem slyšela nejednoho člověka opakovat moje jméno. Ale jasněji než všechen ten křik jsem těsně u ucha slyšela tichý, frenetický hlas Edwarda Cullena.
" Bello? Jsi v pořádku? "
" Jsem v pohodě." Můj hlas zněl divně. Snažila jsem se posadit a uvědomila jsem si, že si mě tiskne v boku v železném sevření.
" Buď opatrná," varoval mě, když jsem se snažila vymanit. "Myslím že ses pořádně praštila do hlavy."
Uvědomila jsem si palčivou bolest nad levým uchem.
" Au," řekla jsem překvapeně.
" Myslel jsem si to." Jeho hlas zněl kupodivu, jako kdyby potlačoval smích.
" Jak se.." zarazila jsem se, abych si to srovnala v hlavě a zorientovala se. " Jak ses sem dostal tak rychle? "
" Stál jsem hned vedle tebe, Bello," odpověděl a jeho hlas byl vážný.

temná ulička v Port Angeles....
Nadehnali si mě. Zaváhala jsem jenom na vteřinku, ale připadalo mi to jakovemi dlouhá doba. Pak jsem se otočila a vystřelila na druhou stranu silnice. Měla jsem nepříjemný pocit, že je to marný pokus. Kroky za mnou teď byly hlasitější.
"Tady jsou!" Halasný hlas toho podsaditého muže prořízl ticho, až jsem nadskočila. V narůstající tmě se zdálo, jako kdyby se díval za mě.
"Jo," zavolal za mnou něčí hlas, takže jsem znovu nadskočila, jak jsem spěchala dál po ulici. "Vzali jsme to jenom trochu oklikou."
"Držte se od mě," varovala jsem ho hlasem, který měl znít silně a nebojácně.
"Nebuď taková kočičko," zavolal a za mnou se ozval huronský smích.
Připravila jsem se, nohy rozkročené, a i přes svou paniku jsem se snažila vzpomenout si n něco málo ze sebeobrany. Bříškem dlaně vzhůru a snad mu zlomím nos nebo praštím do čela. Prst do očního důlku a snažit se zaháknou a vydloubnout oko. A samozřejmě standardní koleno do slabin. V tu chvíli promluvil ten známý pesimistický hlas v mé mysli a připomenul mi, že pravděpodobně nebudu mít šanci protoi jedinému z nich, a oni byli čtyři. Sklapni! Poručila jsem hlasu, než mě mohla hrůza úplně ochromit. Nevezdám se, aniž bych někoho z nich vzala s sebou. Snažila jsem se polknout, abych mohla vydat slušný výkřik.
Najednou za rohem vylétly svetlomety, do pořízka skoro narazilo nějaké auto a přinutilo houskočit k chodníku. Vyskočila jsem do silnice, tohle auto bud zastaví nebo mě bude muset srazit. Ale to stříbrné auto se  nečekaně obrátilo, na místě zastavilo a pár kroků ode mě se otevřely dveře od spolujezdce.
"Nastup," poručil zuřivý hlas.
Bylo překvapivé, jak ten dusivý strach okamžitě zmizel, překvapivé, jak mě najednou zaplavil pocit bezpečí- ikdyž jsem ještě stála na ulici- jakmile jsem zaslechla jeho hlas. Naskočila jsem na sedadlo a zabouchla za sebou dveře.
V autě byla tma, s otevřenými dveřmi se nerozsvítilo žádné světlo, a já jsem sotva viděla jeho obličej v záři palubní desky......